Prokletí III

Podzimní vítr profoukl zasedací místnost Stříbrných Vlků. Během cesty si pohrál s vlasy pohublé černovlasé ženy sedící na jednom z křesel. Gomez před ni natáhl odkrytou levou paži. Žena ji se zájmem porozně prozkoumala. Chvíli se o tom spolu bavili. Žena nakonec připavila bílý prášek jako jedinou věc, která by mohla pomoci. Po krátkém srhnutí možností byla žena vyprovozena z cechovny. Loučila se se slovy "A šetřte se!". Gomez mlčky přitakal.

 

 

O dva týdny později

Gomez s pomocníky z řad občanů stavěli vnitřní obranné palisády Thyrisu. Černovlasá žena začala, při pohledu na pracujícího Gomeze, nervózně podupávát špičkou boty. "Já jen pomáhám! Opravdu. Nenamáhám se.", opáčil uraženě. "Jak jinak. Vy jen držíte hřebíky že?." Kousek poodstoupili od zbylých pracujících a chvíli se spolu bavili. "Umírám. Řekla žena tiše. Jsem s tím smířena, ale Vy byste se měl začít opravdu šetřit. Víte, co vás čeká. To jediné Vás může zachránit." Vítr se prohnal kolem nich a po směru větru nesl slovo. Papoušek sedící několik metrů dál na nově postavené palisádě ho zaslechl. Chvíli koukal na rozcházející se dvojici. V zápětí pozoroval zamyšleným pohledem, který umí jen papoušci, druhého papouška, který právě dosedal. "Amputacéééé?" Zaskřehotal.

 

 

O další dva týdny později

"Phéndre zemřela." odpověděl Gathir na Gomezův pozdrav. "Oh, a kdy? a-" "Pohřbil jsem ji." Skočim mu do řeči. Chvíli si pak spolu povídali v notně smutné atmosféře. "A říkala ať na tebe dohlédnu. Má to co společného s tím smradem tady okolo?" "To je česnek!" opáčil uraženě Gomez. "Jasný. A ty rukávy co pořád nosíš?" "Co s nima? Chceš taky jedny?" "Ty dobře víš co myslím! Co skrýváš?!" "Nic neskrývám! Jen jsem unavený." "Neumíš lhát Gomezi. Jak chceš. Zjistím si to.", rychle odešel z dílny. Gomez pak mlčky pracoval jako obvykle. Musel se teď ohánět. Několik tisíc paklíčů a obvazů. To není hned. Den se chýlil ke konci a Gomez stále pracoval. Náhle mu z ruky vypadlo drátenické náčiní a pár paklíčů. V zápětí se senunul k zemi. Tupá násada od ostěpu dopadla společně s jeho tělem.

 

Po několila minutách

Gomez si v róbě života před oltářem nevěřícně prohlížel své ruce. Vydal se zpět do své dílny. Posbíral věci svému předchozímu já. To je divný pocit, pomyslel si. Cinknutí zvonku ho donutilo jít se podívat kdo to je. "Dobrej, tady máte ty peníze." začal cizinec. Gomez je mimoděk shrábl ze stolu. "A co že chcete?" "Rubíny. Včera jsme se domlouvali, že vám donesu peníze a vy mi dáte rubíny." Po chvilce se Gomez zvedl a šel do dílny. Otevřel svou truhlici, nasypal do ní peníze a vzal si hrst rubínů. Pak se vrátil. "Co že jste to chtěl?" "Rubíny. Takové ty červené cenné kamínky." " A peníze mate?" "Před chvíli jsem  platil!" pronesl muž popuzeně. Gomez si před ním usedl do křesla. "Opravdu?" "Kdyť jste si je vzal!" "Co jsem si vzal?" "No ty peníze!" "Jaké peníze?" "Ty, které jsem Vám dal na stůl." "Na stole byly peníze?" Gomez si prohlížel prázdný stůl. Muž na něj chvíli hleděl. "Víte kdo jste?", pravil. "Kdo?" "Kdo? přece vy." "Já?" "Jo." "Jo?" Muž si povzdechl. "Kdo jste?" "Jo?" "Obávám se, Tribune, že jsme jaksi duchem nepřítomen." Muž sevřel pevně svoji safírovou hůl. "Nemějte mi to za zlé, pospíchám do Andoru na sněm." Vší silou ho holí udeřil přes pult do hlavy. Gomez se rozvalil na křesle. Muž si z neodporující ruky sebral hrst rubínů. 

 

Po hodině

Gomez se chytl za hlavu. "Oh, co to.." "Usnul jsi v obchodě." Přivítal ho Gath mile. "Jo, asi jo. Nechceš něco?" "Ne." "Mám rozdělanou nějakou práci, tak kdybys něco chtěl, jsem vedle." Vrávoravým krokem odešel do dílny. "Zvláštní." Pronesl zamyšleně Gathir.