Prokletí I.

Dromeroth a Horazon se procházeli lesem. Již to byl týden, kdy začali žít s vlky. Spávali v lesích, jedli syrové maso a pozorovali smečku vlků opodál. Se zájmem pozorovali jejich krvežíznivost při lovu i lásku, se kterou se starali svá mláďata. Projel jim mráz po zádech, když se zpoza nich objevila ostrá záře, jež je málem oslepila. Chvíli mžourali, až spatřili ohromného vlka se stříbrnou srstí a nádhernýma tyrkysovýma očima. Stříbrný vlk si je chvíli prohlížel smutnýma očima, pak se podíval přímo do jejich očí a pronesl: „Tohle je tedy to, co zbylo z řádu, jež měl oslavovat nás stříbrné vlky?“ Horazon postřehl, že vlk vůbec neotvírá tlamu a přesto jakoby ho slyšel odevšad. Vlkův smutný pohled se změnil a v jeho očích se nyní zračil odpor a hněv. „Vy nectíte nic z toho, co jsme byli. Náš příběh byl zapomenut a Řád ho již nevypráví. Zabíjíte naše bratry a lovíte je pro kůži. Místo toho, aby jste ctili moudrost Stříbrných vlků, hledáte agresivitu vlků nynějších. A proto, ať je tedy po vašem!“ Oba členi řádu stáli na místě, naprosto omámeni mocí tohoto stvoření. Jeho hlas a především jeho smutek a vztek, pro to co udělali, je zasáhl hluboko v srdci, přesto byl strach ten nejsilnější pocit, ke kterému nyní přilnuli. Stáli, jako kdyby nohy zapustili kořeny i zuřivý vlk Dromeroth nebyl schopen se pohnout ani odporovat tomu co viděl, že přijde. Stříbrný vlk se k nim několika rychlými skory přiblížil. Oba trnuli hrůzou. Pokousal je. Bolest která přišla byla nesnesitelná, tělem jim proudila krev jako nikdy předtím, srdce bušilo na poplach, byli udýchání jako by běželi celý den, jejich tělo bylo jako v ohni a následně přišla ztráta vědomí...